Mateřská ve Španělsku

Mateřské pudy se rozrpoudily mým tělem poprvé v šestnácti: Nejlepší kamarádka mi vrazila do náručí svoji šestiměsíční sestřičku a moje pošetilé srdce začalo blahy slintat nad tou pokakanou nádherou.

 Drsňačky ze střední zvracely při pomyšlení na humánka usidlujícím se v jejich děloze a k oslavě patnáctých narozenin si všechny nadělily balík antihormonů a zapily to sexem. To já ne. Poučená svojí paranoidní maminkou o nečistých praktikách framaceutických firem jsem poctivě ovulovala každý měsíc. Moji zodpovědní partneři velkoryse posílali bičíkovité zárodky do plastových končin. A já čekala kdy to praskne. A pořád nic.

Před dvěma měsíci jsem držela v náručí modrookého elfíka. Byl mu týden. Dadal mi v náručí a já otevřenou pusou hltala porodní story nejlepší kamarádky. Chápete? Červánkové víle, se kterou jsem stopem projezdila kus Evropy, jednoho dne vlítl do klína ufonek a měkce si ustlal. Nechala ho tam. Když jsem po půlroce přijela obejmout tuhle ženušku, za obrovským pupkem a nalitýma kozama nebyla skoro vidět. Za dva dny už ležela na sále pofiderní okresní nemocnice a tlačila.

To mě se s partnerem, jehož pravá část mozku je kopií příručky plánovaného rodičovtsví, jen tak nestane. Budu uvědoměle čekat až na příchod čtyřicátin a vzdělání a peněz a pak, s polohybridními vajíčky stařeny, se pustím do urputné práce. Když se zadaří, v Sevillské soukromé porodnici mi vyjmou dítě císařákem, protože pan gynekolog bude zrovna chtít sledovat zápas Betiz-FC Real Madrid. Já už koneckonců budu tak vetchá, že to ani jinak nepůjde. Až kudrnatý miminko oslaví čtyři měsíce, skončí mi mateřská a půjdu zpátky do práce, zevlovat tam v  mezičase snídaně a siesty. Bez děťátka, samozřejmě. To hodím na krk buclaté peruánské čače. V půlroce můj broučínek nastoupí do jesliček. Jak zvyklost lenivých jižanů velí,- je třeba co nejdříve zajistit potomkovi grupu amigos. Mám takové neblahé tušení, že za touhle zástěrkou se skrývá touha prospat siestu bez rušení otravného mrňete. Takže miminko vyzvedne čača. Po cestě se s  pokladem zastaví v parku a  láskyplně vyfouká trochu dýmu z levných cigaret človíčkovi do ksichtu, kojíce ho při tom z flašky sunarem. Domů dorazí v pět. To já už budu krásně vyspaná a zakřičím štěstím nad česko-španělským kříženečkem. Chvilku ho poňahňám a půjdu na kurzy flamenca. Devadesát procent času svého dětství stráví budulínek v náručí chůvy.

Ne, že bych to tak chtěla. Můj přednastavený sen naivky  o šťastné budoucnosti promítá kýčovitý film O spokojené matróně a devíti dovádivých medvíďatech.  Životní zkušenost se sevillskými matkami z vyšších vrstev však vypráví úplně jiný příběh. Ten, v němž hlavní roli hraje chůva.

Čača. Tata. Aupair. Říkejte tomu, jak chcete. Každopádně je to geneticky nespřízněná duše, jež tráví s andalusskými mláďaty čas a utírá jim prdelky. Rodičové předají potomkům pouze poselství lásky,denní hutnou stravu mazlení a zamilovaných výkřiků. Když do těchto podivuhodných španělských končin dojedete jako dědic postkomunistické morálky, jehož vychovala udřená matka samoživitelka, trošku vás to vyvede z míry. Trošku hodně. Říkala jsem si: To snad není možný!! Zlobila jsem se. Na všechnu tu rozmazlenou šlechtu neschopnou přežít bez pomocí domácích služebníků. Na děti, který ječí jako lodní sirény. Na nesamostantnost. Moje osmiletá holčička se sama neosprchovala. Je přece rychlejší, když to udělá předplacená východoslavanka. Aspoň nebude nacákáno na podlaze. Bylo. Princezny, kterým jsem byla dvorním šaškem, si ve vaně nesčetněkrát zařídili vlnobytí. Plnou parou ven. V koupelně jsem urputně bojovala  za svoji vlastní hrdost. Nejméně dva měsíce trvalo, než jsem na kariérním žebříku aupair postoupila z pozice kašpárka na vyšší post parťáka, kterého sem tam poslechly. Takový to bylo,....hezký. Nádhernej čas.

Když jsem princezničky předávala do péče vyjevené Polce, vřískaly smutkem. Malá, ten orangutánek s pleskajícíma učima, se po mě vyšplhala a srdceryvně křičela. Ať neodcházím, že prej moc hezky kreslím. Bylo mi jí líto. Každej rok si musí zvykat na výchovnej rukopis jiný slečny. Starší mě objímala kolem zpocené nohy. Bylo 48 stupňů a my se loučili v přepychové restauraci.Rodičům tekli slzy. Byli dojatí nad mým pedagogickým talentem. Naučila jsem holky sprchovat se.

A taky jsem se zamilovala. Do palmovýho háje uprosted polopuště. Do zákeřně úzkejch uliček středoměsta, který vás sevřou do prašný náruče a musíte projít labyrintem, aby jste našli krámek stojící opodál. Do pomerančů. Leží v trávě a čekají až je čistič parků vysbírá. Do španělštiny, jejímž rytmem je křik a smích. Do slunečných ran provoněných silnou kávou a politých olivovým olejem. Do nevinnejch lidí, co si vás zamilují jen proto, že umíte jejich jazyk. A do mýho přítele na modrý motorce. Do toho nejvíc.

Ještě, že nejsme bohatí. Třeba na tu čaču ani nikdy mít nebudeme ;-).