Bledule na stazi III.dil,- jak nevyhoret

-Senorita, proc ty se nestanes cikankou? -Ja? S timhle bilym ksichtem? Jak bych asi tak mohla byt cikanka? -No, treba jako Michael Jackson, senorita!

Kdybych byla cikanka, s vlasama po pas po pas a hlasem silnejsim nez nabusena motorka, dokazala bych prervat maly smradata a vykricet si respekt.

Jenze jsem bledule, s vlasama pod usi a muj  cinkavy hlasek stezi dolehne k snedymu uchu rozcilenyho chlapecka, chystajiciho se profackovat petikilovyho spoluzaka.

-Valentin, nechej ho!

Ve ctyricetisupnovym vedru potim posledni  stavu a vkladam spalenou energii do mohutnyho vykriku.

Vedle revu Valentina muj pokus o hlasity rozkaz zni jako smesne pisknuti mysky skvarici se na panvicce.

-Seno, odkud jsi prisla, co? USA? Nejses ani spanelka (uspesny pokus o napodobeni meho prapodivneho prizvuku)! Haha, na tebe, vis ty co!..Pocem ty malej smejde, rozmlatim ti hubu!

Premyslim, co ted. Co ted jako??? Rvat se mi nechce. Rvat s hackem ani bez hacku.

Kdybych byla cikanka, s vlasama po pas a hlasem silnejsim ne nabusena motorka...,

...tak by mne trileta Lucia tak nemilovala.

-Seno, te quiero!- lepi se na mne tenle prirodni blondatej ukaz, vzeslej z prasivyho luna Tres Mil.

-Ses belounka jako ja! -cinka svym pidihlaskem a probouzi muj  matersky hormon, ktery od puberty pracne uspavam svym nedomrlym  zdibinkem pragmatismu.

-Ty ses moje, seno!-hladi me a ja blahem ucvrkavam matersky mliko.

-Seno, pojd si hrat!-chyta mne za ruku prtavej Victor. Ma hlas jako rakosnicek a velkou kulatou hlavu. Jako ja, kdyz jsem byla mala.

-Ty ses muj, Victore!-hladim ho a skladam do prachu jeho jmeno z oschlejch klaciku.

Jo, s prtatama by to slo.

Ale moji sverenci jsou ti starsi. Puberta uz jim sedrela roztomily tvaricky .

-Nevyhorel jsi?- ptam se myho sefa, kterej v tomhle pofidernim okrsku pracuje s mladezi vic jak deset let.

-Ja?- huronsky se smeje.-Ja ne-

- A cejtis nejakej pokrok?Co se za tech deset let zmenilo?-

-No..., decka uz se tolik neperou u bazenu.-

-Aha.-

-Trpelivost. Dnes udelas jeden upocenej krok vpred a zitra se to  vrati o tri dozadu. -rika Arturo

Trpelivost. Antoniovi je dvanact a nevi kolikrat je tri krat jedna. Krici na mne, ze to je moc tezky.

Je 45 stupnu. Stojim u bazenu a kricim. Je to moc tezky.

-Nesmis tady behat! Nebehej! Nepotapej ho! Nebehej!Nezduchej ho do vody!

Je 45 stupnu. Stojim u bazenu a muj glykemicky index vykazuje kritickou hdnotu. Brzo omdlim hlady.

-Seno, co bude dnes k obedu?-

- Nevim. Nebehej!-

Budu jist o pul ctvrty, pote, co se usmudlana a polomrtva doplazim domu.

Trpelivost.

-Co si mu udelal?! Proc breci? Hrali jste si, jo? Tak proc breci? Vylez  vody! Delej! Na pet minut bez bazenu.-

Jecim a taham zlobivyho chlapecka z vody. Malem se u toho skacim.

Pazout ne mne rozezlene vystrci ukazovacek s ohnipanym nehtem a drze skoci do vody. Rezignuju.

Hlad ze mne dela karikaturu prisnosti a duslednosti.

V jidelne se potacim mezi stoly, slintam a snazim se donutit zpovykany mladata, aby snedly zdibek salatu. Vlaknina, deti.

-Seno, ty ses ale votravna.-

-Ja vim.- mohutna slinami ukapne na okoralej chleba.

Mam hlad!!!

Ale jinak tu praci miluju.