Jak ušetřit na porodním sále.

Už jsem sebou párkrát třískla o zem po zvlášť agresivním vpádu  rudé armády, která v mém podbřišku rozpoutala křečovou válkou a vyždímala moji nebohou dělohu. Je to pár let, co jsem ležela na posteli, řvala bolestí a dýchala jak odulé prase po dvanáctihodinovém maratónu. Kamarádka žmoulala moji umaštěnou ruku a trpělivě čekala, až zabere mísa ibuprofenu, kterou jsem v bolestivým záchvatu spolykala. Odumřely mi nohy a brněly ruce. Když to nejhorší přešlo, naměřila jsem si tlak: 90/50.

A tak jsem si říkala: Aspoň vím, jak veselý to bude přivítat se za pár let s produktem nechráněnýho sexu. Drobounká kamarádka, která zdárně prošla porodní zkouškou  a  v červenci vytlačila tříapůlkilového macka mě neuklidnila: "Bolí to, jako když máš hodně nepříjemný krámy. Akorát dlouho a vyžmoulá to z tebe všehnu energii. Pak se ti chce na velkou a tlačíš. To už je v poho. Kdyby teda kolem tebe neposkakovaly všechny ty persóny v bílejch pláštích a pořád ti něco nenutily. "

 Tahle ženuška otěhotněla  nějak mimochodem a její pupek rostl samovolně opletenej nervama ze závěrečnejch zkoušek. Čas a peníze na těhotenský tanec, plavání a podobný srandičky nebyly, takže se mrně vyvíjelo živeno houslovými akordy a teorií o hudebních velmistrech. Melodická směska vyprodukovala vysmátýho golema, kterej ze svý čtyřicetikilový maminky vysává mléčnou šťávu a líbezně, opravdu líbezně to koulí se všema bezdětnejma tetkama okolo.

Porozen byl v  okresní porodnici. Místní sestřička kreativně vymyslela  zlepšovák, jak ušetřit na pracím prášku a doporučila nebohé prvorodičce nepít, aby náhodou neukápl drobet močoviny na bělostná prostěradla. Doktorce se po šesti hodinách slitovalo dehydrované ubožačky a vpíchla do její drobné ručky potřebné živiny. Kamarádka funěla a táhla za sebou vozíček s kapačkami. Uložili ji do vany. Voda vesele šplouchala  a stahy ustávaly. Jejda! Vševědoucí sestřička promluvila: "To se ti jen něco zdá, ty můj hlupáčku." a něžně jí nařídila  pokračovat ve vodní lázni.  Uplynulo půl hodiny Přicválala porodní asistentka, vnořila plastovou gumavici do otevírajících se hlubin a  zděšeně zvolala: " Ustaly stahy!"  Unavená žíla rezignovaně přijala netrpělivý oxytocin, což je hormonovej mafián, kterej způsobí, že to všechno frčí rychleji, ale bolí dvakrát tolik.

Svět se zrychlil. Kamarádka v mžiku ležela v jakýsi sterilní místnosti a doktor s mastnou ofinou se jal  pižlat otupělejma nůžkama její mezinoží. Nějak si nevzpomněl , že prodádět tenhle decentní úkol je lepší, když rodička tlačí. Tenhle profesionál  s krtčíma tlapkama však urputně krájel napnutou kůži  v mezičase oddechu tak, aby si to holčina užila a  byl to pořádnej "porod".

Když se tlusťoušek konečně prokřičel na svět, jeho zdecimovaná maminka volala po vodě a uzlík života ji zas tak neexcitoval. Milounké pediatričky  kolem ní tančily s urostlým krasavečkem , ale ona jen tiše kníkala: "Už se můžu napít?"

Další den v šest ráno ji zbudila rachocením kýblů uklízečka a s ní přicupitala i nalakonavá sestřička: "Už byste se měla osprchovat! To snad zvládnete sama, né?!" Usoudila.  A. tupě přikývla  a třesoucí se rukou snažila uchopit hrneček s vodou. Nešlo to. Pak vstala, hrdině se dobelhala až do koupelny a tam se  svět začal prapodivně vzdalovat a do uší dolehl hukot oceánu. Třísk. "Pomóc"! Zašeptala a sklouzla na  vykachličkovanou podlahu smrdící chlórem. Na zadku měla trapnej krvavej flek.

Ano i tak vypadá  porod v pyšných luzích a hájích Českého státu. Novorozeňátka nám skoro neumírají, ale zato stále ještě  často přicházejí do pošmourných podmínek vydezinfikovanýho zpátečníků s kyselým ksichtem, pro který je rodící žena jen hloupá březí jalovice.