Princezna v ústavu

V roce 2003 jsme s tehdejším divadelním studiem vyrazili s nacvičeným představením „Mikuláš“do Ústavu sociální péče.Paní režisérka, která danou akci zorganizovala, nás na střet s realitou ústavu připravila vágními informacemi o „ ubohých dětech“. Nevěděli jsme pořádně, co čekat. 

A byl to šok.

Za vysokým drátěným plotem postávala skupina lidských bytostí. Děti nepřipomínali. Jakmile jsme vstoupili, vrhli se nadšeně  na nás. Podivní chlápci si ihned rozebrali křídlaté andělíčky a žádali pusinky a objetí. Dávali jsme jim je, mozek řádně propláchnutý poučkou o „nevinných dětech“. Děti ale nesmrdí.V tělocvičně, kde se představení odehrávalo, by se vzduch dal krájet.

Pamatuju se na klienta  s obrovskou slinou visící od úst až k zemi, který žádal pusu. Pamatuju se jiného klienta, vedoucí vyděšenou kamarádku po schodech nahoru do svého pokojíčku. Pamatuju se, jak jsme s Kačenkou utekly a zavřely se do auta. Zamykat nebudeme, usoudily jsme, mentoši dveře stejně neotevřou. Spletly jsme se. Otevřeli.

Paní režisérka byla nadšená. Do ústavu se jelo ještě několikrát a já, při improvizačním představení, do kterého se zapojovali klienti, dostala záviděníhodnou roli princezny.

Vrhli se na mě. Princ mi strkal ruku pod triko a myslivečkův  nakyslý dech kroužil po mém obličeji. Myslela jsem, že to se mnou šlehne. Cítila jsem se špatně za to, že tyhle „nevinné děti“ ve mně vzbuzují hluboký fyziký odpor. Zvedal se mi kufr, ale dál  jsem nechala nadržené chlápky objímat mě a olizovat ze všech stran.  

 Fyzický odpor spojený s lítostí. Je to opravdu to, co nutně musí evokovat setkání s mentálně postiženým jedincem? Anebo je daný pocit vyvolaný spíše ústavní realitou, oním nakumulováním nedokonalosti, kterou jsme zavřeli do domečku za lesy, abychom nemuseli rozpačitě přešlapovat před méně estetickou tváří osudu?

O ústavu se v tichém srozumění předpokládá, že je navenek bezproblémovou úschovnou zavazadel, která se nikdo nehotoví vyzvednout (Cháb, 2004, str 9) 

Halasení o nevinných dětech, které se chtějí pomazlit je tváří v tvář jejich nevybité sexualitě opravdu perverzním pokrytectvím.To, že ty děti smrdí a při „nevinném mazlení“ se jim topoří penis, se jaksi pomíjí. Bylo by fajn se vypořádat s tímhle jeptiškovským tabu. Mentálně postižení nejsou děti.

Jestliže vnímám člověka v ústavu ne jako svěřence ústavu, ale jako spoluobčana, zhrozím se, jak málo občanské solidarity a jak málo občanských práv se mu dostává (Cháb, 2004, str 24,25).Spoluobčan, to je skutečně klíčové slovo (Cháb, 2004, str 28).  

To že odmítneme přítomnost něčeho reálně existujícího a odsuneme ji do sféry, která není moc vidět, neznamená, že změníme skutečnost. To, že od následků našeho popření budeme odvracet hlavu,  nesmaže nutnost se v konečném důsledku srovnat s paralelní existencí odmítnutého. Můžeme zavřít oči před faktem, že mezi námi žijí odlišní lidé. Můžeme je degradovat na pozici asexuálních zvířátek a postavit pro ně komfortní útulky. Otázka je, jak moc to degraduje nás.