Jak se rodí princezny

Byl pátek dopoledne. Seděla jsem v malinké komůrce. Požehnanější, než kdy předtím. Sestřička mi na břicho namontovala roztodivé přísavky. Komůrkou se začal rozléhat pravidelný rytmus. Běžel jako stádo koní. Běžel nadšeně a plný víry. Běžel o život. Všechno bylo dokonalé, všechno tu bylo pro něj. Moje krev. Moje srdce. Můj štědrý klín. Už osm měsíců ve mně bydlela Julie Anna.

Seděla jsem a ve vlnách ke mě přicházel slabý odvar známé bolesti. Živé vzpomínky na náctileté menstruační křeče, při nichž jsem se sesypávala ve škole, na ulici i doma. “To budou asi poslíčky”, pomyslela jsem si. Leč doktorka se mě nevinným úsměvem se mě zeptala, jestli už nerodím. Ne. Nic o tom nevím. Čekám na opravdu důraznou bolest, abych uvěřila, že zázrak se rozjíždí. Do termínu zbývají dlouhé tři týdny a můj muž je na cestách. Zavolám mu a řeknu, ať si nedělá starosti. 

Jenže On zavětřil a  přijel. Napili jsme se červeného vína a šli spát. Zatímco muž pokojně chrápal, já poctivě odbíhala na WC tak, jak mi diktoval ušlápnutý močový měchýř. Břicho se mi nafoukovalo občasnými poryvy. ”Poslíčky”, myslela jsem si a blaženě přemítala o drtivé síle porodních bolestí, které vypudí mé dítě ven, až to jednoho dne opravdu přijde. Těšila jsem se. 

V pozdní noci se ve mě roztočila divočejší kontrakce. Po nohách mi začala téct živá voda. “Tak už to tedy prasklo”, šeptala jsem nevěřícně muži do ucha. Vyskočil z postele a začal házet věci do kufru. Láskyplně přibalil i peřinu, aby nás v ní mohl zahřát, kdybych porodila po cestě. Já jsem se jen smála. Nohy jsem měla popatlané od horké malinády, která pomalu vytékala z Juliiina rybníčku. Sestřička na příjmu se zlobila, že jim poskvrním povlečení. A že nemám papuče. Muž mi do ucha pošeptal, že to je “pííí..” a bylo zase dobře.

A tak začala moje porodní nuda. 

K ránu přijela porodní asistentka Markéta a všemi silami se snažila nudu rozpustit a rozhýbat zlenivělé břicho. Horká vana s éterickými oleji. Horký klystýr. Horká sprcha. ”Už jsme toho zkusili hodně. Z přirozených prostředků zbývá masáž prsních bradavek, sperma a orgasmus”, pravila s úsměvem Markéta a zabouchla za sebou dveře. Horká půlhodinka s Honzou.

A pořád nic. Zlověstně se plížila šestá večerní a s ní kanyla, penicilín a odběry. Nikdy jsem neměla kanylu! Složila jsem se na zem a hystericky plakala. Hrozně jsem se bála. Že mě moje tělo zrazuje. Místo, aby rozjíždělo estrádu mučivé bolesti, tady líně a bez pohybu hnije, nechá se prznit kanylou a moji malou nebohou Julii vězní ve vypuštěném bazénku! Markéta tam byla se mnou a byl tam i můj muž. Nikdo se mi neposmíval. Uklidnila jsem se.

Setmělo se a poslali mě spát. Ležela jsem sama v temné komůrce a modlila se. Probuďte se, porodní hormony, a rozhýbejte mé tělo. Chci, aby to bolelo. Ležela jsem tiše, ani nedutala a čekala. A ono to opravdu začalo. Velké vlny kontrakcí. Měla jsem takovou radost. Čím mocnější vlna, tím větší záplava úlevy. Ať dorazí i tsunami a pomůže mi porodit tu moji holčičku. Každá delší pauza mě děsila. Jen ať se to nezastavuje! 

O půlnoci mi jedna milá paní napustila penicilín do kanyly. Tentokrát jsem nebrečela. Tentokrát jsem byla velká holka, která rozdýchává kontrakce. Poprosila jsem tu dobrou ženu, aby se podívala, jestli se moje tělo neotvírá. Sadisticky mi vrazila ruku do pánve a prohlásila, že je to pořád jenom jeden prst. Markétu ani muže netřeba volat a budit z nočního spánku. 

Vlnobití se po té mrazivé radě zarazilo. Smutně jsem usnula.

Šest ráno. Na vypuštěném moři ani vlnky a kanyla je opět o něco děsivější. Jsem sama, bez muže, bez Markéty, zoufalá, roním slanou vodu a hlavou se mi honí zkazky o strašidelných bolestech po nájezdu umělého oxytocinu. Devět měsíců ztraceného snění. Můj sebeobraz alfa samice s dokonale pohostinným, dokonale plodným tělem je vystaven na pranýř. 

Jsem připravená na bolest, ale nejsem připravená na selhání.

Napíchli mě na znuděný monitor a odstavili na studené chodbě. Brečela jsem jako rozmazlený spratek. Brečela jsem trapně. Brečela jsem hořce. Take hořce, až se ve mě něco vzedmulo. Až přišlo vlnobití. Hromy a blesky. Monitor začal naříkat pod tím náhlým přívalem síly. Seběhli se kolem mě cizí lidé “Maminko, miminku se očividně nedaří dobře”, pravil mi důrazně nějaký ženský hlas. Muž, ani Markéta tam nebyli. Měla jsem strach. Řekli mi ať dýchám. 

Co je to, sakra, za radu?

Za chvilku se monitor uklidnil. Cizí lidé se pokojně rozešli. Prosila jsem je, ať zavolají muže. Vychovaně se obořili, že ho nemám budit. Důrazně jsem jim zopakovala svoje přání. Dorazil za nekonečně dlouhou dobu a já byla zase šťastná. On, divoké nájezdy kontrakcí, široká chodba. Stěny o které se můžu pevně opřít, když to na mě přijde. Prostě idyla. Narušila ji až doktorka. Gumovou rukavici provedla pár sadistických chmatů v mých útrobách a zvolala “na pět prstů”! 

Bolest nejsou kontrakce. Bolest jsou nevybíravé prsty na mém rozkvétajícím čípku.

Rozednívá se neděle a venku svítí slunce. Sedím ve sprše, zpívám “rozvíjej se poupátko” a zalévám podbřišek horkou vodu. Velebím každou kontrakci a čekám, kdy přijou ty pekelné hrůzy o kterých mi povídaly prabáby. Času prý zbývá dost. 

Přijela Markéta. Nakoukne do sprchy, okomentuje můj široký úsměv. Pozdravím a zabouchnu dveře. Dobré vychování stranou, brány se s křečovým skřípěním otvírají. Kolik takových hodin ještě stojí mezi přítomností a Julií Annou v mé náručí? 

Ani jedna. Prudká bolest mě vyprovokuje vyběhnout ze sprchy. Opírám se o topení a hlasitě úpím. “Chce se mi tlačit!”, křičím v šoku a padám na všechny čtyři. “Rodíme”, zavelí Markéta a já vůbec nic nechápu. Tlačím, protože musím. Tlačím a hystericky řvu. Tlačím a jsem v šoku. Tlačím a můj muž tu není. Takhle krátkou předehru nikdo nečekal.

Markéta mi podává mobil. Volám muži “Máte nízký kredit, dobijte si prosím svůj kupón”. Cože?? “Voláte mimo síť Vodafone, hovor vás bude stát jako volání do jiné sítě podle vašeho tarifu” Doprdele! Jde na mě mocná kontrakce. “Rodííííím!”, stihnu zařvat do telefonu, než se definitivně vybije. 

Julie Anna se dere ven a můj muž sedí na záchodě.

Ještě jsem nikdy nerodila. Nevím, jak se to dělá. Neprožila jsem dostatečně dlouhé utrpení. Nejsem dostatečně vyčerpaná. Nenacházím se ve změněném stavu vědomí. Jsem bdělá. Přítomná. Nechávám se vést svým tělem, ale na pozadí mám veliký strach. Nevidím tam. Leze? Nedusí se? Dělám to dobře? Markéta klečí mezi mýma nohama. Muž přiběhl a drží mě za ruku. Někdo má poznámky k tomu, že moc křičím. 

“Hlavička je venku, ještě jednou zatlačte, na ramínka”, řeknou mi. Už??

Julie vyklouzne a Markéta mi ji podává na břicho. Je malinká, fialová a chroptí. Není jí nic? Ptám se plná strachu. Není, hlaďte ji po zádíčkách. Nepláču, jsem v šoku. Moje dítě je tady. Je neděle 13.10. 2013, 8:34. Právě se narodila Julie Anna. Muž nás objímá. Kanyla mi spokojeně klinká na ruce a dcera v náručí. 

Nejlepší čas seznámit se s člověkem, kterého už osm měsíců miluju.