Zpátky v Brně

To, že v trafice sedí nepříjemná ježibaba, která si místo  voňavýho krému naplácala na svůj mastnej ksicht zkyslý zelí mi zvýší hladinu stresovejch hormonů jen neznatelně.

Teda dokud mě neseřve jak nedormlý pachole za to, že jsem nechala  obličej Kájy čtvrtýho pomačkanej. Koukám do země a říkám si, že jsem měla spolu s apartní sukýnkou přejet napařovací žehličkou aji tu stokorunu. Nebo tu bábu. Že by byl klid a nikdo by na mě, ubohou chudinku, po ránu nekřičel.

Splihle se odploužím a přemýšlím, že úsměv stojí víc než dvě eura na hodinu (nebo kolik dostávají trafikáři).

Radost mi udělá slunce. Praží do mojí vlněný šály a hřejivýho saka a vyspravovanejch punčocháčů.

Brno je hezký a mám ho ráda. Nejradši mám přechod od Bílýho domu k soudu. Je to tam placatý a připomíná mi to Sevillu. Cesta do školy.

Ve škole je spousta naturo slečen a chlapců v batikovanejch hábitech a konopnejch gaťatech. S nalakovanejma nehtama a pětadvaceti lety na krku se mezi nima cítím jako stařena, kterou už semlel prázdnej pojem konzumu.

To jo. Strašně ráda nakupuju hadry a  přítel koupil byt. V mý estrogenem nadopovaný hlavě je otravně aktivní režim hnízdění. Nemůžu se dočkat až poviju kudrnatý mládě, ale prvně prej musím dostudovat.

....Doufám, že dostuduju dřív, než příjde menopauza.

Ne, že by mě nebavilo dozvídat se nový věci o tom, proč mají lidi tak nedomrlej emoční systém kolabující při každým závanu průseru. Baví mě to.

Co mě nebaví je být studentskou holoprdelí závislou na příspěvcích maminky v důchodovém věku.

Nebo balancovat v zaflusaným nonstopu  mezi  nadrženýma ožralcema a  sympaťákama, kteří by mohli dát dížko. Ne, tři eura za hodinu za to nestojí.

Nebo zoufale zívat na recepci s neurotickým šéfem za zadkem, kterej je alergickej na cokoliv, co by mohlo pomoci rozpustit hlenovitou nudu.

Nebo se v Londýně začlenit do polský kasty levnejch pracovníků a zkazit si tak prázdniny.

Nebo pracovat v cukrárně, na kase, na páse...

Honba za prachama je strašněj vopruz. Vysává mi energii jak komáří samička a já pak nemám odkud brát na to, co mě baví.

Takže na tom prdím. Rozhodla jsem se dopřát poslední rok na fakultě jenom svýmu mozku. Budu ho hltit moudrostí jinejch.  Doufám, že příští pololetí bude tak plnej, že praskne a vyteče z něj slušná závěrečná práce. 

A já budu slečna Bc a slečna Bc nedělá za pásem, ani v nonstopu, ale s dětma nadopovanejma solární energií z Andalusský žhavírny.

...

Kdyby by někomu unikal kontext, tak ten začíná zhruba tady